Byla druhá polovina dubna a trávili jsem krásné chvíle s kamarády rybáři, stejně jako každý rok, na zahájení pstruhové sezóny. Jako obvykle Čenda básnil o Slovinsku a jeho každoročních jarních výpravách na krásné blankytné řeky obklopené vysokými horami a velké množství ryb, které je ovšem obtížné chytit.
Už několikrát jsem uvažoval, že bych se nechal zlákat a vyrazil taky, ale jarní měsíce pro mě nejsou ideálním termínem. Jednak zahajovat jezdíme až ve druhé polovině dubna mimo víkend, abychom nečekali frontu u každé tůňky. To znamená alespoň 3 dny dovolené, a navíc na 4 dny opouštím rodinu. Další týdenní dovolená bez rodiny v květnu ve Slovinsku by byla náročná jak na dovolenou, tak i doma bych to obhajoval těžko. Kolik práce je v tuto dobu zrovna doma na zahradě ani nemusím vysvětlovat J
Tentokrát ale Čenda přišel s novinkou „letos nejedeme do Slovinska v květnu, ale až na podzim. Milan čeká rodinu a tak letos vyzkoušíme slovinské řeky v podzimních měsících“. To bylo něco, co u mě značně rezonovalo. Každý rok se s domlouváme, že mimo jarní zahajovací výpravy dáme i podzimní, ale nikdy se nám to nepodařilo. Podzimní Slovinsko zní jako velice dobrý nápad.
Nenechal jsem se dvakrát pobízet, bylo rozhodnuto. Letos si poprvé vyzkouším pověstné křišťálově čisté slovinské vody.
Jaro se přehouplo do léta a léto bylo pryč, než jsem se nadál. Bylo to tu.
Ze Slovinska jsme měli zprávy, že je celé léto extrémně nízký stav vody, který tam už dlouho nezažili. Voda je chytatelná, ale ryby jsou sjety do hlubších míst, tak to není taková divočina. Druhá zpráva, kterou jsme měli, byla o počasí. Předpověď hlásila trvalý déšť a v den našeho příjezdu silné bouřky. Má to cenu? Pojedeme, nebo to odložíme? Nutno uznat, že dovolená byla nahlášena, byli jsme natěšeni a přeci nejsme z cukru. Jedeme! V nejhorším se otočíme a pojedeme zpět. Tuto variantu jsme si ale nepřipouštěli.
Nakonec jsme se vydali pouze ve dvou. Milan měl povinnosti, tak jsme vyrazili pouze s Čendou. Pro mě to byla premiéra a pro Čendu vlastně taky. Podzimní lov byl pro něj ve Slovinsku také novinkou. I když to není zrovna za humny, cesta utekla rychle. Sledovali jsme rakouské řeky a jejich barva a výška hladiny nám přidávala na optimismu. Snad i ve Slovinsku to nakonec nebude žádná hrůza a naše výprava nedopadne fiaskem.
Už od Italie nás provázel déšť, ale první slovinské jezero bylo krásné průzračné. Snad to nakonec skutečně nebude taková tragédie, jak ukazuje radar a předpověď. Asi za hodinku jsme dojeli k první řece, která je snem snad všech muškařů, Soča. Zaparkovali jsme u mostu a šli se podívat na vodu.
Být to v Čechách, tak bych to ohodnotil asi tak, že jsou super podmínky na úhoře. Vodou teklo bahno a řeka byla jako kakao. To znamenalo jediné. Soča je pro nás letos určitě zapovězena a pokud se nestane zázrak, Soču si letos nevyzkouším. No nic, do cíle jsme měli ještě slabou hodinku, tak jsme se vydali na cestu, abychom přijeli ještě za světla a stihli okouknout i další řeky.
S velkým očekáváním jsme přijeli na místo a viděli soutok Bači a Idricje. Obě řeky byly zakalené, ale z mého pohledu to nebylo tak hrozné. V Čechách by to byla sice kalná voda, ale chytatelná. Čenda už můj optimismus nesdílel. Zná ty řeky za běžného stavu a toto se tomu ani náhodou nepodobalo. No nic, jedeme se ubytovat, dáme pivo a uvidíme ráno.
Druhý den, vypadali řeky stejně jako večer. Navštívili jsme ještě Tolminku, ale ani tam to nebyl žádný zázrak. Poslední možnost byla říčka Trebuša. Ano, ta jediná byla čistá. Jedná se o malou říčku, která se dokáže rychle zakalit, ale taky velice rychle vyčistit. Takže rychle pro povolenku a ať už jsme v plné polní u vody.
Čistá voda Trebuši nám nalila tolik energie, že jsem se rozhodli koupit rovnou třídenní povolenku. I ostatní řeky se určitě odkalí a bude to super.
Přijeli jsme na soutok Trebuši a Idricji, skočili do broďáků a už jsme byli ve vodě. Krásná čistá voda Trebuši se vlévala do přikalené Idricje, to bylo místo, které se mi líbilo a kde jsem chtěl zahájit svůj lov. Čenda šel kousek výš za skálu do hlubokého proudu Trebuši, kde tušil šanci na větší rybu. Asi za 20 minut přišel první záběr a já po krátkém boji vytáhl svého prvního pstruha mramorovaného. Tím se splnil můj sen. Chytit místního pstruha a hned má první ryba! Nebyl to žádný obr. 35 cm nejspíš neměl, ale to byl jeden z cílů, proč jsem do Slovinska jel. Chytit si místního pstruha. A hned má první ryba. I kdybych už do konce výpravy nic nechytil, už by to nebyl neúspěch.
Ten den jsem chytil ještě další 3, zhruba podobné velikosti výš proti proudu. Lepší zahájení Slovinska jsem si snad ani nepředstavoval. Po tom, co jsem slýchal jak těžké je zde chytání a navíc velice rozdílné od Čech, jsem měl cíl neodjíždět jako bezrybka. Mezi další mety a sny pak patřilo chytit pstruha mramorovaného, pěkného lipana na suchou mušku a jednu rybu nad 50 cm. Bez ryby jsem nebyl a navíc 4 mramorované hned první den. To už pro měl bylo úspěšné Slovinsko.
Druhý den ráno jsme se vzbudili a viděli už z okna, že Idricja je sice oproti normálnímu stavu zvednutá, ale čistá. Nemohli jsem se dočkat až ji poprvé okusíme a vyzkoušíme si lov na větší řece. Když jsme však přijeli k řece, opět jsme se vydali na soutok s Trebušou, viděli jsme že je zle. Po noční bouřce teklo Trebušou bahno a Idricja se začala zvedat a pomalu přikalovat. I přesto jsme skočili do broďáků a rychle do vody. Potkali jsem místní rybáře, kteří to rovnou vzdali a říkali, že to dnes nemá cenu. Vlezl jsem do vody a pro jistou jsem si hlídal kudy půjdu zpět pro případ, že by se voda rychle zakalila a nebylo vidět pod nohy.
Zabrodil jsem zhruba po pás, chytat jsem mohl tak 10 minut, když najednou koukám že už stojím ve vodě téměř po prsa. Protože už nebylo vidět na dno, namířil jsem si to rovnou na místo, které jsem si vytyčil pro návrat. Cestou zpět jsem viděl Čendu, který rovněž utíká z vody. Během pár minut jsme viděli, jak vodou plavou cca třicetimetrové stromy, voda stále stoupá. Do toho začalo poměrně hustě pršet. K našemu velkému překvapení však začali sbírat velké ryby. Byli to tloušti. Ze zoufalství jsem se chvíli pokoušeli v silném dešti a vysoké a bahnité vodě bičovat vodu, ale bez jakéhokoliv úspěchu. Pokud nás někdo pozoroval, musel nás mít za naprosté blázny, ale co byste dělali vy? J „Dnes je po chytačce, jedeme na pivo.“
Povolenka koupena na 3 dny a celý jeden den promarněný s vidinou, že si možná nezachytáme ani den následující. Žádné pěkné vyhlídky. Obzvlášť při ceně povolenky. Mile nás překvapil majitel penzionu, která nám říkal, že pokud to chceme vzdát, můžeme se dohodnout na místním svazu a nevyužité dny nám převedou na příští rok! Nejen, že je něco takového možné, ale to, že vám to mohou zajistit přímo v penzionu! Ostatně Slovinci mě překvapili svou nebývalo pohostinností, vstřícností a pohodovou rodinnou atmosférou. Slýchal jsem o jejich pohostinnosti hodně, ale skutečnost předčila všechna má očekávání. A neuvěřitelný „bonus“ přišel na závěr našeho pobytu.
Další den ráno jsem se vydali hledat vodu, kde bychom mohli alespoň nahodit a vstřícná k nám byla opět pouze Trebuša. Díky svatý Petře za ni. Tentokrát byla snad ještě čistší než minule. Ale místa, kde jsme minule uspěli pro nás tentokrát zůstaly zaklety. Ryby jsme viděli, ale na naše nástrahy absolutně nereagovali a na vlastní kůži jsem si vyzkoušel obtížný lov na slovinských vodách, kdy všudypřítomné ryby vidíte, ale neulovíte. Pokračovali jsem tedy dál po vodě a objevovali další krásná místa. Na jednom z nich se mi nakonec podařilo přelstít jednoho mramorovaného cca 40 cm. Paráda! I souboj už byl o poznání zajímavější a krásná ryba mi udělala velkou radost. Na stejném místě jsem přelstil ještě jednoho menšího, ale nezdolal jsem ho.
Nakonec jsme den končili opět na soutoku. Po pár hodech jsem v mísící se vodě čisté Trebuši a kalné Idrijce zapřáhl těžkou rybu. Ryba bojovala u dna téměř na místě a cca po minutě se ukázala své zlatavé tělo u hladiny a opět zamířila ke dnu. Co to je, velký pstruh? Na pstuha je ten boj, ale příliš klidný. Za chvíli bylo jasno, po pár minutách jsem k podběráku přiváděl velkého tlouště. Velká radost z krásné ryby se v tu chvíli trochu mísila s mírným zklamáním a vidiny velkého pstruha, ale radost z ryby přeci jen převládla. Po celém dnu chytání krásná ryba.
Čenda se vydal, podobně jako první den, do proudu pod skálu a já opačným směrem pod jinou skálu do tišiny. Ve chvíli kdy jsem bojoval s dalším krásným tlouštěm (odhadem cca 60 cm), slyším pískání. Rychle jsem tlouště zdolal a podebral a chvátal jsem za Čendou. Stal u proudu, prut ohnutý jak luk a ryba bojovala u dna v největším proudu. Gestikuluje, že má většího pstruha. Než jsem však přebrodil a došel, ryba se uvolnila a byla pryč. Škoda, moc jsem se těšil, že konečně uvidím velkého pstruha.
I přesto, že navečer vyjeli pstruzi do mělčích proudů, kde jsme je mohli pozorovat, žádného už jsme nepřelstili a tak jsem se loučili s řekami Slovinska. Tedy v tu chvíli jsme si to alespoň mysleli. Ale večer u piva a nějakého toho panáčka místní slivovice, se zrodila myšlenka. No možná se zrodila už dříve, ale večer jsme se utvrdili. Pokud bude ráno chytatelná Idrijca, tak si to tu o jeden den prodloužíme.
Ráno jsem vstával brzy a první cesta vedla k oknu. Ano! Idricja je poměrně čistá a z mého pohledu by byl hřích ji nevyzkoušet. Rychlá snídaně, vyřídit povolenku a hurá na ryby. Když majitel penzionu viděl jací jsme blázni (ostatně nechápal nás už minulé dny, kdy jsem trávili dny rybolovu v dešti) nabídl, že nám zkusí vyřídit povolenku zdarma za ten den, kdy jsme téměř nechytali. Vzal telefon, zavolal na místní svaz a během pěti minut jsme měli vyřízenu povolenku zdarma!
Honem na ryby, ať den využijeme na maximum. Zakotvili jsem u soutoku Bači s Idricjou a honem k vodě. Tedy honem v tomto případě znamenalo, pomalu, potichu a opatrně. A opatrnost se vyplatila, už asi po čtvrt hodince jsem měl na prutě krásného duháka. Nádherný souboj. Duháci zde nejsou jako u nás, vypasení násaďáci, ale ryby s dlouhým tělem a velkým ocasem, vytrénovaní ze silných proudů a tomu odpovídá i souboj s rybářem. Po krásném souboji jsem vytáhl duháka odhadem něco pod 50 cm. Ohromná radost a euforie. Za chvíli jsem vytáhl dalšího cca 40 cm a jeden minimálně stejně velký jako ten první se urputným bojem osvobodil. Jakmile hodina pokročila, duháci přestali brát a tak jsem se přesunuli na další místo, kde se své krásné ryby k 50 cm dočkal i Čenda.
Čenda mě ještě ukázal skutečně těžký rybolov na řece Tolmince, kde bylo nutné na francouze chytat zcela u druhé strany čisté řeky, přes silný proud. Po souboji v silném proudu zdolal krásného duháka cca 45 cm. Já jsem zde jen viděl několik ryb, které sice přijeli k mé nástraze, ale spíš se mi připluli pouze vysmát…
Den jsme nakonec zakončili opět na soutoku Bači a Idricje, kde jsem vyvlíkl ještě 3 duháky, ale na břeh už se žádný nepodíval. I přesto jsem byl nadšený. Okusil jsem i další z místních řek a Idricja mi dokonce dala i 2 krásné ryby. S rybolovem jsem se loučili tak jak jsme strávili celé 4 dny. V silném dešti jsme balili cajk a jeli si naposledy užit pohostinnost místních lidí.
Cesta zpět byla o bilancování a plánování. Slovinsko mě úplně pohltilo a učarovalo a pokud to jen trochu půjde, tak příští rok se vrátím. Naštěstí mám úžasnou ženu, která má pro mé toulky u vody pochopení a tak věřím, že se vrátíme na jaře i s rodinou. Alespoň 1 den chytání a zbytek výlety po horách, jeskyních a jezerech.
